Město Lanžhot
Město Lanžhot

Rok 2019

Osobnost města Lanžhot za rok 2019

 

Město Lanžhot udělilo v pátek 13. září 2019 na  Předhodovém zpívání cenu Osobnost města Lanžhot 2019 panu Josefu Jožulkovi Uhrovi za celoživotní přínos v oblasti kultury, tradic, folkloru, skladatelské a literární činnosti, publicistiky a žurnalistiky. Pan Uher se ze zdravotních důvodů nemohl dostavit, proto mu vedení města předalo cenu v DCHB, kde pan Uher žije.

 

M

Josef Jožulka Uher skladatel, prozaik, básník a publicista

Převzato s diplomové práce Veroniky Prajkové, konzervatoř Kroměříž s doplněním Jožulky

 

Pan Josef Uher, od jeho deseti let přezdívaný JOŽULKA, se narodil na Popeleční (Škaredou) středu 1. března 1933 v Nové ulici v domě rodičů jeho matky čp. 741. Odtud se po pár týdnech mladá rodinka přestěhovala na téže ulici o kousek dál, do domku čp. 750. V něm, ve starém původním a po válce v novém, žil jmenovaný až do svých 34 let. Jako svobodný.

Hudebně – zpěvný talent zdědil po otci Josefu Uhrovi z rodu lanžhotských Uhříků, ale i po matce Růženě, rozené Černé s přezdívkou Štajarka. V ní navíc měl pramen lásky k literatuře, k vlastnímu literárnímu projevu, zdroj smyslu pro pravdu, spravedlnost a sociální cítění. V životě v těch nejtěžších dnech mu bývala nejsilnější oporou i vírou v lepší zítřky. Totéž uměla jeho matka přenášet na o osm let mladší sestru Růženu.

Jožulka se učil v dětství hře na housle u p. Rehorta. Ale nejraději hrál fotbal, v němž mimořádně vynikal. Téměř všemu mohl být konec v pondělí 30. dubna 1945, kdy mu v rukou vybuchla protitanková střela. Pravá ruka mu byla amputována v zápěstí a na levé, zdeformované mu zůstaly čtyři prsty bez palce. Po této nešťastné události se musel učit psát levou rukou a také v životě čelit mnoha příkořím. Hrát na jakýkoliv hudební nástroj už bylo na vždy nemožné. O to více se věnoval fotbalu.

Do měšťanské školy v Lanžhotě chodil pouze do pololetí druhé třídy. Od září 1945 do konce června 1946 byl vychovancem Ústavu tělesně vadných (mrzáčků) v Brně. Tam zvládl třetí třídu měšťanky a o prázdninách složil přijímací zkoušky do tercie břeclavského gymnázia. Hrál za gymnazijní fotbalovou jedenáctku jako nejmladší a zpíval ve velkém sboru. Ještě v roce 1949 byl coby pravé křídlo a král střelců členem slavného lanžhotského fotbalového dorostu, druhého (vinou horšího skóre) v Československu. Navíc vybrán do reprezentační jedenáctky brněnského kraje, spolu s později slavným českým fotbalistou a především hokejistou Vlastimilem Bubníkem - Bubálem, kamarádem z výše zmíněného Ústavu (Vlastikův otec tam byl zahradníkem).

Cestu k slibné fotbalové kariéře mu navždy nečekaně zahradila v únoru 1950 jeho život ohrožující TBC plic. Z Valtic byl převezen do plicního sanatoria v Jablunkově. Z nejhoršího venku byl díky streptomycinu, darovanému lanžhotskými rodáky Fr. Gajdou a Fr. Gálech z Chicaga! Léčba v sanatoriu trvala dva roky, aby byla k vyléčení uzavřena náročnou plicní operací zvanou thorakoplastika. Ke studiu na břeclavském gymnáziu, přerušeném v sextě, se už nevrátil. Jednou z mnoha vzpomínek na pobyt v Jablunkově byla skutečnost, že tam na konci roku 1952 stvořil svoji první hudební skladbu, a to foxtrot Veselý chlapec, kterou mu zaranžoval jeden z pacientů, starý cigán. Doma se ji pokoušela hrát jazzová kapela pana Jarůše Třetiny, ale neuspěla s ní. K tomuto žánru se Jožulka vracel jenom vzácně.

Dva roky trvala rekonvalescence. Jeden rok byl zaměstnán v kanceláři lanžhotského lesního závodu Soutok jako účetní, a poté tři roky zastával funkci vedoucího závodní školy práce i spoluredaktora závodního časopisu Jasný cíl  v Gumotexu Břeclav. Načež od roku 1958 následovalo desetiletí nucené nezaměstnanosti. Žil u rodičů z minimálního důchodu válečného poškozence. Teprve od května 1968, zásluhou přátel a předsedy JZD Fr. Petrly, našel na 23 let zaměstnání v tomto družstvu. Pak už byla cesta do důchodu.

Není možné při uvedení všech zapojení pana Uhra do pracovního procesu, velmi politicky komplikovaného, uvést jednu epizodu z jeho života, která dokládá jeho hluboký vztah k pravdě a lidským právům. Od roku 1960 do roku 1990 byl nepřetržitě a bezplatně dopisovatelem do krajanského časopisu Hospodář, vycházejícího v USA v texaském Westu. V roce 1965 za rozsáhlou reportáž Tři smrti bratří Bystřických byl opakovaně vyslýchán StB (Státní tajná bezpečnost) v Břeclavi a v Brně, posléze postaven před Okresní soud v Břeclavi a odsouzen na půl roku, podmíněně na rok. Až do konce roku 1989 pod stálým dohledem StB byl několikrát povolán nebo převážen k výslechům v rámci tzv. podání vysvětlení. Souzen byl na podkladě § 120 „O poškozování zájmů republiky v cizině“.  Plně rehabilitován byl až v roce 1991.

Na pozadí všech těchto událostí, pracovních a jiných povinností a závazků, nelze pominout tři mimořádné aktivity pana Uhra: nepřetržitě byl 30 let jednatelem lanžhotské organizace Svazu invalidů, 10 let funkcionářem fotbalového oddílu Sokola Lanžhot, trenérem dorostu a organizátorem turnajů uličních fotbalových jedenáctek, nu a více než 10 let členem Muzejního a vlastivědného kroužku při Osvětové besedě (dnes posledním žijícím jeho spoluzakladatelem v roce 1958), kdy spolu s prof. Pavlem Holobrádkem, hlavní osobností, (Fr. Třetinou, Albínem Poláčkem a dalšími), autorsky tvořil programovou náplň v 60. a 70. letech velmi oblíbených Besed nad kronikou. V JZD totéž činil při výročních schůzích a tzv. dokopaných.

Faktickým začátkem jeho tvorby melodií a slov desítek až posléze stovek, žánrově rozdílných písní (dechovka, cimbálky aj.) se stává březen roku 1953, kdy mimo jiné vzniká podnes hraná a zpívaná píseň Tá naša zem! Nenahraditelným pomocníkem jeho tvůrčího talentu je harmonium, pořízené jeho otcem. A to i natruc skutečnosti, že na něm hraje pouze čtyřmi prsty a pahýlem. Harmonium se stává také oporou jeho tenorového hlasu a inspirátorem nových a nových melodií. Ukládá si je do paměti, protože tak jako jeho tetička Rózka, ani on neovládá jejich notový záznam. Jeho paměť je sice mimořádná, ale skutečným vysvobozením pro něho jsou první magnetofony (MGK 10), které přichází na tuzemský trh. Ten jich brzo nabízí víc a více druhů, po kotoučových třeba Sonet Duo či B 42 kazeťáky. Z těch i těch má dnes Jožulka jen jeden SHARP, ale vyzkoušel jich více. Takže nahrávek má na mnoho na kotoučových magnetických páscích a na kazetách, posléze i na CD!

V roce 1955 založil spolu se svým otcem národopisný ženský a mužský sbor LANŽOČAN pod TJ Sokol. Ten zpíval a za doprovodu cimbálky hrál ne toliko jeho pěsničky, ale též jiných skladatelů (R. Horáková, F. Mikulecký, V. Bartoš a jiné). A to jak v Lanžhotě, tak i v Břeclavi. V té době mu skladatel Metoděj - Metyn Prajka upravuje pro dechovku dva valčíky a Jožulka jako zpěvák je pozván do Československého rozhlasu v Brně k dvěma nahrávkám: poprvé sólově u cimbálu Slávka Jakubíčka a podruhé spolu s Jarou Vavrysem zpívají dvě pěsničky za doprovodu BROLNu s primášem Smejkalem. Bohužel, nahrávky se nezachovaly…

V polovině 70. let minulého století připravuje národní umělec spisovatel Bohumil Říha v nakladatelství ČS v Praze vydání Jožulkova románu, brněnští spisovatelé Tomeček a Pazourek se chystají vydat mu sbírku povídek a šéfredaktor ostravského nakladatelství Profil Zdeněk Petr schvaluje vydání Jožulkovy trilogie novel Iljův návrat (později i román).  Trilogie měla být oceněna čestným uznáním ve velké literární soutěži, vyhlášené v r. 1975 na počest osvobození (30. výročí) Československa Rudou armádou, ale člen poroty Stalinista Rybák to nedovolil. Usilovatelé o vydání Jožulkových rukopisů dopadli stejně: tvrdě negativní kádrový posudek na Jožulku, vypracovaný OV KSČ v Břeclavi, všechny „smetl ze stolu“! Cesta Jožulky na spisovatelské pole byla „zarubaná“. Ale literárně tvoří dál, publikuje články a povídky v různých tiskovinách, ale to je pouze onen „vrcholek ledovce“. Za rozsáhlejší povídku (vyjde v San Diegu na Floridě v časopise KRAJAN, řízené člověkem nastrčeným StB se záměrem zničit krajanský časopis Hospodář, na Jožulku podá ten estébák svým nadřízeným lživá udání, která nejsou naštěstí uznána za pravdivá) Kříž z modrého lomu, obdrží Jožulka třetí místo v literární soutěži, vypsané Ministerstvem zemědělství, ale slíbené finanční odměny se nikdy nedočká. S publikováním má však problémy i v okresním týdeníku Nový život za šéfredaktorů J. Blažka (SPOLUZAKLADATEL Malovaného kraje s Fanošem Mikuleckým) a J. Ševčíka, což se ani po listopadu 1989 vůbec nezlepší. Jakoby Jožulka zůstával dál na indexu!

Z jeho osobního života se patří udat, že byl dvakrát ženatý: poprvé jako už 34letý od konce roku 1967 na dobu 23 let (z toho manželství má dceru) a to druhé manželství trvá 13 let. Jako 70letý se vypovězen z domu druhé ženy stěhuje do podnájmu k rozvedenému Drahoškovi Poláčkovi (ulice Sadová). Od něho na podzim roku 2007 vede Jožulkova cesta do městem Lanžhot postaveného Domu s chráněnými byty na Kostické ulici, kde žije i dnes.

V posledních letech se dává pan Jožulka na vědomí veřejnosti jako publicista – prozaik - básník už jenom díky lanžhotskému zpravodaji. O to výše nad poznáním veřejností jsou jeho díla písňová (melodie plus slova), i když z povědomí té místní se nikdy nevytratil. O oblíbenost jeho především valčíků se zasluhují různí hudební aranžéři a interpreti (M. R. Procházka, J. Janota, manželé Osičkovi a jiní), rozhlas i televize a mnohé nahrávky na CD. Z kapel je možné jmenovat: Lanžhotčanku, Podlužanku, Túfaranku, Kumpány atd. A skladby? Tá naša zem, Vinko červené, Stójí hruška v poli, Súhradská uža, Cesta do Kútů, Svatý obrázek, Naposledy koně vrané, Forman Jan, V téj staré forotě, Měl sem koníčka a samozřejmě mužáky u CM zpívaná, ale i dechovkou hraná, Zpívali mužáci: znají a zpívají ji všechny mužské sbory, NEZÁLEŽÍ, ZDA JSOU TO Horňáci, Dolňáci, Podlužáci nebo Valaši. (Autor už před mnoha lety věnoval zpěvákům - tenoristům bratrancům Janíkovi a Jožkovi Uhrovým - Šlížkům.) Je to až s podivem, ale jistě všem bez rozdílu mluví z duše. Mnozí ji nazvali „mužáckou hymnou“.

Pan Jožulka jistě nebyl sám, kdo tvořil tak zvaně „ do šuplíku“, ale on v tom vytrvával hned několik desetiletí. To vše svědčí o jeho obrovské vůli a především o silné lásce k lidové písni a folkloru. Jen pomalu je pouštěl „ze šuplíku“ ven, když byl zájem. Ten však stoupal pomalu, protože i v oblasti dechové hudby hrají mocnou roli peníze a známosti a snahy uplatňovat to své - mé!

Když v roce 1995 vydal ve svém hudebním vydavatelství hudebník a skladatel Aleš Sigmund Jožulkovi zpěvník s názvem „Podluží, Podluží“ (výběr z nejkrásnějších písní z let 1953 až 1993, přes sedmdesát počtem), očekávali oba větší zájem a úspěch, než jaký zpěvník v Lanžhotě a na Podluží vyvolal. Ale každá tvorba má svůj rub a líc…

Evropský diář, vydaný v edici Verlag der Action ve Frankfurtu na Mohanem - Olomouci, obsahuje 366 MYŠLENEK PRO 366 DNŮ ROKU 2008. Nalistujeme-li si v něm SOBOTU 1. BŘEZEN, můžeme si přečíst: JOŽULKA UHER /1933/! Nejhůře se hledá to, co ztrácí člověk sám v sobě!“  Pro následující sobotu je vybráno: „Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo (Žl 199)“.

Nakladatelství Olomouc, ed. HANA ŠEVČÍKOVÁ A KOL., vydává 600 stránkový SLOVNÍK MYŠLENEK. Ten zahrnuje téměř 2000 autorů z Evropy, Afriky, Ameriky, Asie a Austrálie, jejichž texty v celkovém počtu cca 10 000 záznamů jsou řazeny alfabeticky… Několik textů bylo převzato i z rukopisu JOŽULKY UHRA POMNĚNKY DO DUŠE; dočteme se ÚVODEM. Na straně 500 - 501 začínají autoři AFORISMŮ abecedním písmenem U takto: UHER Jožulka, vl. jm. Josef Uher (1933) ČR, HUDEBNÍK, BÁSNÍK. NÁSLEDUJE 15 JEHO KRATŠÍCH A DELŠÍCH AFORISMŮ, MEZI NIMI I TENTO: „Jen hudba vycházející z ušlechtilého srdce, může zušlechťovat srdce druhá.“ Na INTERNETU lze si vyhledat Jožulkův ŽIVOTOPIS, včetně jeho portrétu, uvedený jiným jeho AFORISMEM: „KRÁSNÁ PÍSEŇ JE TO DOBRÉ V ČLOVĚKOVI, DOBRÝ ČLOVĚK JE TO KRÁSNÉ V PÍSNI!“ Aforismy, to je Jožulkova bohatá tvůrčí oblast. Některé vyšly ve vídeňských krajanských listech, v Hospodáři a před lety i v okresním týdeníku Moravský jih. Pouze v lanžhotském zpravodaji nenašel s nimi pochopení. A to jich má co do počtu stovky!

Kdybychom chtěli popsat charakter Jožulkových písní, tak je popíšeme takto: Píseň je tvořena jednoduchou upoutávající melodií a text je psán hlavně nářečím, kterým autor podtrhuje svoji regionální příslušnost ke svému rodnému kraji, na kterém si velice zakládá. Rytmus a harmonie nehrají žádnou zásadní roli v písni, jejich síla je spíše ve splynutí s melodií a textem, které něco vyprávějí. Všechny písně mají vždy nějaký děj či pointu. Najdeme různé druhy písní od lechtivých zpívaných anekdot, přes milostné, baladické, vánoční, tragické až po žertovné hošijové. Jeho tvorbu lze začlenit do několika oddílů: slovácké pěsničky, šansony a jiné skladby, taneční hudba, písně pro dechovku. Takto soudí Aleš Sigmund a ne toliko on označuje Josefa Jožulku Uhra za pokračovatele moravských hudebních tradic, pokračovatele autorů, jako byl např. Fanoš Mikulecký, Rózka Horáková, Vojtěch Bartoš - Kocián, František Třetina, Vladimír Hnátek…

Tímto konstatováním by mohlo psaní o veškeré tvorbě Jožulky Uhra uzavřeno. Nemůže! Autor vyprávěl, že jako 70letý skládání pěsniček skončil, přestože se jejich úpravy pro dechovku jako valčíky či polky začínaly množit a on, už ne u starého harmonia, ale u elektrických varhan Yamaha a dnes Casio, cítil v sobě „pohyb dalších melodií“. Bohužel atmosféra v oblasti dechovek ho odradila. Ostatně mu přece v šuplíku leží desítky skladeb, málokdy slyšených a lákajících k úpravám. A tak aby mu „šedá kůra mozková nezrezivěla“, rozpomněl se na rozsáhlé básnické dílko POÉMA NA POHANSKO, ale především na EPOPEJ „KVĚTENA“, mnoha set veršovanou, s obdivem čtenou kdysi dávno i Fanošem Mikuleckým. Ale i na další básně, tu tam roztroušené.

Trpělivě posledních šestnáct sedmnáct let zaplňuje básněmi jedné a téže architektury – formy (čtrnácti veršů, nikdy třinácti, nikdy patnácti), které může nazývat SONETY! Ten zatím dočasně poslední má pořadové číslo 2 671. (Ano, čtete dobře: dva tisíce šest set sedmdesát jedna.) Nikdy se neopakující téma! Nikdy se neopakující metafory a pointy! Když těch 2 671 vynásobíme 14 (verši), vyskočí nám neuvěřitelné sumární číslo 37 394 VERŠŮ. Pro neznalé co ten verš představuje, tedy jeden řádek zakončený rýmem. Jistě, žádné dílo, včetně básnického, nedělá hodnotově významným počet. Víme přece, kolik se musí vytěžit zeminy, aby se získala šupinka třeba zlata. O tom, co obrovské počtem dílo Jožulkových sonetů představuje, rozhodnou možná až v blízké nebo vzdálené budoucnosti odborníci na poezii vzdělaní!

Autor jako epilogem říká: Nezáleží mi na tom, jaký verdikt vysloví, možná se ho ani nedožiji. Důležitější pro mne je to, že psaní sonetů dává mým dnům, večerům a někdy i nocím pocit smysluplnosti života. Když už nic jiného mi k jeho nabytí osud nedopřává.

Pan Jožulka už nemusí složit další pěsničku a napsat další sonet; jeho dílo je stavba hotová! V dějinách Lanžhota se neztratí a zůstane nepřehlédnutelnou.

V jeho pousmání jako by bylo zapochybování…

 

 

Město a okolí

Krizový portál

Logo

Aktuální počasí

dnes, pondělí 15. 7. 2024
oblačno 32 °C 20 °C
úterý 16. 7. slabý déšť 29/21 °C
středa 17. 7. slabý déšť 30/19 °C
čtvrtek 18. 7. jasno 29/17 °C

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:7
DNES:228
TÝDEN:228
CELKEM:2396078

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

1384První písemná zmínka

3640Počet obyvatel

164Metrů nad mořem

5500Hektarů