Pověst o lanžhotském znaku
Podle vyprávění strýca Jana U. V poznámkách zaznamenal v r. 1932 Fr. Bystřícký (*1914 - + 1941) popraven v Kaunicových kol.
Upravil a doslovem doplnil v r. 1981 podle poznámky z jeho archívu, shořelého ve válečných událostech r. 1945 v domě č. ř. 11, ul. Havlíčkova.
To byla taková pověst o naší obecní pečeti, ale já už si ju, myslím, nebudu moc dobře pamatovat, protože mi bylo ale osm roků, když náš stařeček umřeli a včil je mi pětaosmdesát. Ale šak si z teho vyber co sceš!
Mělo sa to stat před velice moc rokama. Tahdá vtrhli na Moravu jacísi Turci, či vlastně Tataři to byli a kam sa vrtli, všady zabíjali ludí, podpalovali chalupy, obilé pobrali, statek odehnali a chytali aj devčiska a mladé robky a kdesi za Dunajem jich prodávali na jarmaku tak jak ovce.
Ludé by sa byli aj bránili, ale ty Tataři sa rójili jak komáři, když opadne svatojánská voda, a tak zkázali po kurýroch královi, aby posbíral vojsko a došel jim pomoct.
Král nemeškal a hned poslal svojích generálu s nekolci patalijónama a aj sa tam tahel s velkým vojskem za nima. Ked ale došli k tym Tatarom a viděli kolik je jich, tak sa zlakli a stahli sa na takový kopec, že počkajů až dojde král s tyma jeho vojáci.
Enomže Tataři už jich zhlédli a hned ten kopec ze všeckých stran obstůpili a začali na nich šturmovat.
Generáli, gdyž viděli, že je zle, necháli zatrůbit „zumgebet“ a všecí sa moseli modlit k Panence Marii o pomoc.
A Panenka Maria pomohli.
Ked už si Tataři mysleli, že majů vyhráté, pustila na nich hromy a blesky a takový šupák, že jak lézli do teho kopca, tak jim začali ujížďat nohy a za chvilku jeli po řiťách aj po břuchách důle kopcem. A ty druzí, co eště nezačali vylézat, gdyž viděli, jak sa z teho kopca kĺžů a v kotrbencách kotůlajů důle, paďačky utekali preč, aby byli co najdál.
Do teho došel akorád král s tyma jeho a tak neměli ani moc práce a za chvilku bylo po všeckém.
Tataři, co ostáli živí, poutekali kam kerý, ale za chvilku už sa začali bargde slézat jak přespolní pacholci, gdyž sa pobijů na hodách a baraj byli porazení, eště nedali pokoj a jak sa jich zešlo pár dohromady, hned zas zabíjali, pálili a mordovali takjak před tym.
Král aj s tyma jeho generáli došli na zámek do Břeclavi a tam měli veliků trachtu, že jako vyhráli. To ale nevěděli, že oni už sa zas dali do kopy hen kdesi u Senice a že už zas tahnů proti nim.
A tehdy držali Lanžočani, ale to sa ešče menovali ináč, enomže stařeček si nemohli spomět jak, takovú službu, že vartovali kolem Moravy (pozn.: pravděpodobně západního řečiště) ke Gbelský lúkám, gde byl brod. Kúsek od teho brodu měli na samém vŕšku najvyššího dubu udělaný takový štent a na ten sedávali většinů mladé chlapčiska, protože tych staršich a většich by ty slabé halúzky neunésly a dávali pozor, esli otád odnekád nejedú nejací raubíři, lebo vojáci, co by sceli zabíjat.
Ten chlapec, co tam byl akorád ten deň, měl oči jak ostříž a tak, hned jak sa trochu rozednílo, zahlédel až gdesi u Gbel mračno prachu a v něm sa semtam oblyskovaly šable a kopí.
Tak ten jistý už na víc nečekal a jak měl v takovém hrnci, spraveném jak kadidlo proti komárom, řežavé uhlíky tak jich ešče rozfúkal a přiložil na ně byliny co dávajů hodně dýmu.
To ale nevěděl, že před tú kavalériú, kerú v dálce zahlédel vyjeli eště za tmy tací vyzvědači, kerým ukázal cestu přes brod jakýsi cigán z čárú, a tak ten kúř z dubu zahlédli v Lanžhotě na Strážách, ale zblízka aj vyzvědači a ti nemeškali a vystřelili na teho pacholíčka tolik šípů, že přes ně nebylo ani nebe vidět.
Na Strážách, hned jak zahlédli kúř z dubu, zapálili připravenú velikú kopu slámy a sena a jak sa rozhořala, naházali na ňu tych dýmových bylin a tak enom chvilku potem, co ten mrtvý chlapec spadel z teho dubu, dověděli sa ludé v okolních dědinách, ale aj na břeclavském zámku, že idú Tataři.
Zatym co lanžhotské ženské s děckama a staří posbírali co mohli a aj s dobytkem utekali na Barvinkový Hrúd, lebo přes Plésku a Kazúbek na Starý kvartýr (Pohansko), lebo na Dlúhý hrúd, gde sa za takových nájezdů skovávali. No a chlapi zas pochytali co kerý měli: čagany, vidle, sekery, ale aj oščepy, kopí, šable, kyjáky, meče a luky se šípama a čekali na nepřítela, kerému sa buď postavili v poli, lebo sa bránili za hradbama, ked byl hodně silnější.
No a tak tam čekali aj tedy a mysleli, že jim dojde pomoct zemská hotovost, kerá bývala na břeclavském zámku. Enomže sa stala veliká krpa.
Zabitý chlapec nemohel dojít řéct, že před tú velikú hordú, kerá je ešče daleko, ide pár vyzvědačů a tak chlapi, ked jich viděli přecházet Štvrtý járek a vyhlédat z lesa, vyrazili proti nim. A to sa nemělo stat.
Vyzvědači cúfli, chlapi sa chceli před králem pochlapit, a tak jich pronásledovali. To ale nevěděli, že král aj s generáli a skoro všecí vojáci sa po tej trachtě, co trvala skoro až do rána, nemožú jaksi posbírat, a tak v lesi u Žlutého jazera narazili na celú silu Tatarů a tym sa neubránili.
Tataři vyvrátili Hradišťko, splundrovali a vypálili celú osadu a aj nekeré okolečně a šturmovali aj na břeclavský zámek. Ale to už sa královské vojsko trochu zvetilo a tak jich odrazili a hnali jich až na Moravu.
Mrtvých lanžhotských obránců, co ostáli za Štvŕtým járkem, pochovali tam co padli, ale chlapca, kerý dal první znamení a kerý tak zachránil hodně ludí aj majetku, ale aj králove vojsko a něho samého, donésli vojáci aj s dubovýma halúzkama, keré, ustřelené tatarskýma šípama, spadli na jeho mrtvé tělo.
Král sa před chlapcem poklonil, vzal jednu halúzku ze třema žaludama a rozstřílanýma listama a položil ju na štít, červený od chlapcovej krvi…
A to je náš obecní znak: zelená dubová ratolest s pahýly listů a se třemi zlatými žaludy na červeném poli, původně snad gotického štítu.
Tři zlaté žaludy symbolizovaly privilegia, udělená městečku, které vzniklo nad původním Hradišťkem, zdecimovanou osadou Strassovici – Stražovice, o níž se zmiňuje ve svém spisku z r. 1131 olomoucký biskup Jindřich Zdík.
Část původních starších obyvatel byla podle mínění profesora Vernouska přesídlena na Kyjovsko, kde na vrcholku kopce vytvořili osadu „Horní Stražovice“. Nově založené městečko, jehož zbylé obyvatele doplnili mladšími rodinami z českobavorského pohraničí, pojmenovali podle zvyku Krále Václava I. a také jeho syna Přemysla Otakara II., poněmčeným názvem zaniklé osady Strážovic – Landtshudt (Zemská stráž), aby zdůraznili, že se jedná o zeměpanské městečko, které převzalo povinnosti původní osady.
České obyvatelstvo ovšem německý název opět počeštilo a název městyse – městečka Lanžhot se zachoval dodnes.
Popisované události, i když jsou značně zkreslené ústním podáním během mnoha let, jednoznačně směřují k r. 1241.
Tehdy totiž vojsko krále Václava I., vedené jeho vojevůdcem, panem Jaroslavem ze Šternberka, porazilo v bitvě pod Hostýnem Tatary Batu–chánovi „Zlaté hordy“, která sice před tím porazila v bitvě u Lehnice spojená vojska Slezských šlechticů, ale pak se rozdělila a dvěma proudy, z nichž jeden směřoval přes Moravu, se vracela do Uher.
Jejich roztroušené tlupy loupily a drancovaly na Jižní Moravě a na Záhoří a snědí, polonazí muži na nízkých konících se vryli do paměti lidí jako přestavitelé nevýslovné krutosti a bezcitnosti.
Král Václav I. zdědil po svém otci, Přemyslu Otakaru I., obdiv k rytířským způsobům, oblíbil si německé mravy a dosazoval německé kolonisty všude, kde to bylo možné. Někdy i tak, že původní obyvatelstvo přestěhoval jinam.
Také móda rodových erbů a městských znaků se k nám šířila z Německa a může podpořit datování popisovaných událostí.
Stejně a ještě intenzivněji postupoval jeho syn a spoluvládce Přemysl Otakar II., který se velmi angažoval na Jižní Moravě a Dolním Rakousku, a který také padl v r. 1278 v bitvě na Moravském poli v Rakousku po porážce jeho vojska Rudolfem Habsburským.
Naproti tomu účast krále při bitvě s Tatary je nemožná a tím méně na hodokvasu v břeclavském zámku. Podle historických pramenů byl Václav I. s částí svého vojska v Nášni. Kde měl na žádost papeže zastavil postup Mongolů na západ.
Nejstarší známá poškozená pečeť, kterou obkreslil v r. 1934 ve valtickém účetním archívu akademický malíř, profesor Václav Kocourek (autor obnovy stropních maleb v Národním divadle), byla datována neúplným letopočtem 151+, snad 1 nebo 7 na konci, tj. téměř o půl století později. Na barokním štítu této pečeti je větvička se sedmi neúplnými listy a třemi žaludy zatočená zprava do leva, tedy stejně jak je na pečetidle z r. 1622, to znamená obráceně.
Dá se předpokládat, že při loupeživých nájezdech Bočkajovců i ostatních stavovských, císařských a pomocných vojsk obou válčících stran v létech 1605-21, kdy byl Lanžhot několikrát vypálen, se barokní pečetidlo ztratilo a rytec pak překreslil znak, celkem nedbale, tak jak jej viděl na otištěné pečeti.
Ke ztrátě pečetidla došlo opět v r. 1707, když den před svatým Josefem přešlo přes zmrzlou řeku u Brodského vojsko Františka Rakocziho vedené jeho podvelitelem Oczkayem a vyplenilo celé městečko. Vojáci zapálili faru a mučením přinutili faráře Josefa Šperkáře, který ukryl stříbrné kostelní kalichy, monstranci a ciborium na zámku v Rabensburgu, aby vyzradil úkryt obecních starších. Ty pak nutili k vydání obecní pokladny a devět z nich, kteří nechtěli úkryt vyzradit, rychtáře Ondru Petrlu, Vávru Mikuliče, Jana a Martina Šestáka, Pavla Kunovice, Josefa Kořínka a Michala Kytzla, ubili k smrti.
Truhlici s obecním jměním nakonec našli a vyloupili. Pečetidlo, které v ní bylo zřejmě uloženo, se ztratilo. Bylo nalezeno až po několika letech (kde a jak není známo), ale mezitím již dali lanžhotští v r. 1713 zhotovit nové.
Privilegia, udělená městečku neznáme, i když boj o jejich okleštěné zbytky skončil v 80. letech 19. století. V té době se již jednalo jenom o těžení stavebního a palivového dříví, sběr lesních plodů a pasení dobytka. Původní zpráva byla určitě mnohem širší, o čem svědčí mimo jiné i zachovaný název aleje a části lesa: Starkovská alej a Starkovský les, přejmenovaný v novějších mapách podle německého čtení na Štarkovský.
O tom, bohužel, anály mlčí.
Návštěvnost:
ONLINE:7
DNES:275
TÝDEN:2212
CELKEM:2511337
1384První písemná zmínka
3640Počet obyvatel
164Metrů nad mořem
5500Hektarů