Historie Lanžhota

Poprvé se jméno městečka v latinizujícím tvaru "Lanczhut oppido" připomíná u týneckého panství v roce 1384. Jméno naznačuje funkci městečka ve středověku, neboť překlad německého názvu Landshut znamená "zemská stráž". Jeho jádro se rozkládá podél křižovatky cest směřujících od centra panství Týnce k rakouskému Ranšpurku a ze Slovenska do Břeclavi. Staré městečko mělo oválnou dispozici, u níž nelze vyloučit jakési jednoduché ohrazení či opevnění. Postupným rozšiřováním však bylo původní rozvržení značně setřeno a dnes díky velkému počtu obyvatel je půdorys Lanžhota velmi komplikovaný. Uprostřed návsi se nachází kostel Povýšení svatého Kříže a radnice.

Poloha Lanžhota na hranici tří zemí - Moravy, Uher a Rakouska - poznamenala také jeho osudy, neboť přes městečko se mnohokrát převalila vojska cizí i domácí, přičemž důsledky pro obyvatele byly nezřídka naprosto stejné. Zajímavé je, že za třicetileté války zde nedošlo k tak výraznému poklesu počtu poddaných jako na sousedním břeclavském panství. Zatímco před válkou tu žilo 77 osedlých, po válce jich zůstaly plné tři čtvrtiny, tedy 66. Zato si městečko užilo svoje již na počátku 17. století při vpádu bočkajovců v roce 1605, kdy bylo nepřátelskými vojsky zcela vydrancováno a vypáleno. V roce 1716 zde bylo napočítáno 78 rodin a o půlstoletí později 537 osob ve 219 rodinách. V první půli 18. století tedy došlo k výraznému nárůstu počtu obyvatelstva, který se nezastavil ani v následujících desetiletích. Nejvíce obyvatel žilo v Lanžhotě v roce 1961, a to 3996. Od té doby dochází k mírnému poklesu, takže v roce 1991 tu bylo napočítáno 3753 osob v 1048 trvale obydlených domech.

V roce 1496 se Lanžhot dostal do majetku Lichtenštejnů. V roce 1619 byl spojen se statkem ranšpurským, proto jej Jan Amos Komenský na své mapě zakreslil do Rakous, i když vždy náležel k území Markrabství moravského. Od vzniku samosprávy v r. 1850 mělo městečko Lanžhot 2660 obyvatel a v prvních volbách bylo zvoleno 25ti členné zastupitelstvo. Od r. 1900 byl Lanžhot označován jako městys až do ustavení národního výboru. Po celou dobu samosprávy patřil pod správní okres Hodonín. V době okupace jako jediný na celém pohraničí s německy mluvícím obyvatelstvem zůstal český a patřil do protektorátu a ne do Velkoněmecké říše. V té době se do obce přestěhovala řada obyvatel z Břeclavi. V roce 1944 měl Lanžhot 5000 obyvatel.

Na sklonku druhé světové války byly ve dnech 5. – 11. dubna 1945 o Lanžhot sváděny tvrdé boje. Lanžhot se stal první osvobozenou moravskou obcí, zaplatil za to však krutou daň, neboť za bojů zahynulo 56 občanů, 258 jich bylo zraněno a 229 domů bylo úplně zničeno. Sovětská armáda ztratila několik stovek vojáků, z nichž mnozí dodnes leží v neznámých hrobech v lesích mezi řekou Moravou a Lanžhotem. Tak jako neznáme přesný počet padlých na straně ruské, nevím ani, kolik zahynulo Němců, kteří se opevnili v Lanžhotě a na terase nad údolní nivou. Obec tedy opět velmi doplatila na svou hraniční polohu. Řada občanů, jimž byl za bojů zničen veškerý majetek, přijala nabídku a odešla do pohraničních obcí, z nichž bylo po válce odsunuto německé obyvatelstvo do Rakouska a Německa. V důsledku toho došlo v obci k výraznému poklesu počtu obyvatel, takže v roce 1950 zde žilo jen 3657 osob.

Na katastru Lanžhota se podnes rozkládají rozsáhlé lesní komplexy, které patřily Lichtenštejnům. Významnou část území zabíraly louky, z nichž se sklízelo vysoce kvalitní seno. proto byl také lanžhotský statek jediným místem na celém Břeclavsku, kde tři čtvrtiny půdy patřily k panskému velkostatku a pouhou čtvrtinu obdělávali poddaní, zatímco jinde tomu bylo přesně naopak. Faktem ovšem je, že z celé výměry zabírala orná půda 25 % a lesy 72 % (bez luk). Při sklizni sena a otavy z panských luk a při pracích v lesích museli v polovině 18. století lanžhotští poddaní při robotách odpracovat plných 211 dnů na panském.

Fara se v obci připomíná již v roce 1384. Dnes přísluší k děkanství břeclavskému. V roce 1565 se zde usadili novokřtěnci, kteří si tady postavili svůj společný dvůr. Ten však byl několikrát vypálen (v letech 1602, 1605 a 1619). Na císařský příkaz museli novokřtěnci v roce 1622 odejít i z Lanžhota. Fara byla znovu obsazena katolickým duchovním v roce 1612.

Dnešní kostel Povýšení (dříve Vyzdvižení) svatého Kříže pochází z roku 1550, ale za přispění knížete Jana z Lichtenštejna byl v roce 1893 důkladně přestavěn. Není však zanesen ve státním seznamu památkově chráněných staveb. Památkově chráněny jsou socha rudoarmějce u školy a kaplička u silnice do sousedních Kostic. Dříve zde byla pod památkovou ochranou řada selských domů, zachovávajících si svůj lidový raz z minulého století, ty však byly v roce 1983 tehdejším ministerstvem kultury z památkové ochrany vyňaty.

Škola se v obci připomíná již v 17. století. Dnešní budova pochází z roku 1924 a je v ní umístěna úplná základní škola, jejíž lavice stačí naplňovat místní děti.

Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny č. 88 z 27. 6. 2001 byl Lanžhot určen městem.

převzato z knihy Brána do kraje; autoři textu : PhDr. Emil Kordiovský, PhDr. Jiří Danielka