Ale povinnost je povinnost a v každém z domů na mládence, kteří se v jedné z bašt folkloru pochopitelně vydali na cestu v kroji, čekalo nějaké to pohoštění. Čtrnáct mladíků ráno před sálem začalo cestu městem.

„Nejdeme tak, že by se šlo nejprve k stárce, vyrazíme jedním směrem a postupujeme Lanžhotem. Kdyby to mělo být trasa od první stárky ke druhé a pak všechna děvčata, jen bychom chodili po Lanžhotě. Takže postupujeme systematicky. Od jednoho konce po druhý,“ řekl jeden z krojovaných mladíků.

„Čeká nás nějakých dvacet domů, kde máme děvčata z chasy. Někde jsou dvě. Letos konečně máme Velikonoce, jak jsme zvyklí, bez nějakých zákazů a omezení, tak si to užíváme,“ dodal Ludvík Prajka, který určoval směr obchůzky a hlídal, aby se na jednotlivých zastávkách zase zvedli a pokračovali v obchůzce.

Nebylo to jednoduché, protože rodina každé dívky pečlivě dbala, aby návštěvu řádně pohostila. Myšlenka, kterou se někde pokouší uplatnit, že po dvanácté už mají právo „šlahat“ děvčata, tak v rámci putování chasy po děvčatech, neměla šanci uspět. Lanžhot, a spolu s ním i další obce regionu Podluží, jsou baštou folkloru.

Zdobené kroje jsou předmětem obdivu všech návštěvníků. Velikonoční a další lidové zvyky se tam budoucí chasa učí nejen doma, ale i v mateřské škole, která si právě zachování tradic vetkla jako jednu ze svých priorit.