Pověst o Habánech

Habáni z Lanžhota

Víte, kdo byli habáni? Vyznávali zvláštní víru a říkalo se jim podle toho novokřtěnci, čili anabaptisté. Hlásali totiž, že pokřtěn může být jen ten, kdo víře rozumí. Tak nechávali své děti vyrůst a křtili je až v dospělosti. Žili společným životem, pomáhali si a nezřídka měli i společný majetek. Pro svou víru byli často pronásledováni. Tak museli po potlačených selských válkách utéct z Německa, po Bílé hoře z Moravy a tak putovali po Evropě až se v r. 1879 usadili v Jižní Dakotě v Americe.

Když přišli na Moravu, nalezli útočiště i v Lanžhotě. Postavili zde hrnčířskou pec a že byli šikovní, dařilo se jim v řemesle jako nikomu. Brzy prosluli svou keramikou, která se prodávala dobře v širokém okolí. Tak si i nemalý majetek našetřili. S místním obyvatelstvem příliš nesrostli, ale taky si nikoho neznepřátelili. Po Bílé hoře odmítli přijmout katolickou víru a tak páni poručili, že musí opustit kraj. S sebou si nemohou vzít nic, kromě jídla na cestu a šatů, co měli na sobě. Vyprosili si tehdy, že si mohou vzít jablka ze svých sadů.

Odešli na Slovensko. Když přišli k řece Moravě, chtěli po převozníkovi, aby je odvezl na druhou stranu. Ten se do toho moc nehrnul, protože neměli čím zaplatit. Nabízeli mu jablka, ale to se převozníkovi moc nelíbilo. Nakonec se slitoval a přes řeku je převezl. Habáni nechtěli zůstat nic dlužni a tak mu pár jablek vnutili. Rozloučili se a vyrazili směrem na Uhry. Převozník za čas dostal chuť na jablko, ale když do něj kousl narazil na několik zlaťáků schovaných uvnitř. Teď mu teprve přišlo líto, že si nevzal jablek plný koš, když mu ho nabízeli. Tak si habáni odnesli velkou část svého majetku s sebou.

Převzato z knihy: Bílý koníček pověsti ze slovácka
Autor: Zuzana Nováková